Rozhovor s Lukášem Jasenským o expedici na vrchol hory Makalu

Ve výšce od 8 200 metrů nad mořem je jiný svět. Mozek nemá dostatek kyslíku, teplota padá k minus 30 stupňům Celsia, každý krok je extrémně náročný a člověk si připadá jako ve zpomaleném filmu. Takto popisuje v rozhovoru extrémní podmínky vysoko v horách Lukáš Jasenský, který letos v květnu vystoupal až na vrchol páté nejvyšší hory světa Makalu.

Jak dlouho trvala Vaše příprava na letošní expedici Makalu? Co vše bylo třeba před odjezdem zařídit?

Naštěstí doba covidu pominula, a tak i v Nepálu se vše vrátilo do normálu. Není tedy třeba vyřizovat víza dopředu, žádat o povolení apod. Co je nutné, tak mít zajištěnou agenturu, a to platí pro všechny, kdo míří na expedice. Pro mě to znamenalo minimální servis čili do Base campu. S klukama z agentury se však již znám, a tak ani tohle již není tak komplikované co se domluvy týče. Co zůstalo z doby covidové, tak testy nebo očkování. Pak už je to o tom být fyzicky i mentálně připravený a mít veškeré potřebné vybavení. To řeším s mými materiálními partnery. Pokud něco chybí, je dobré to řešit dopředu. Ostatně jako vše. Stres před expedicí se stupňuje a člověk poslední týdny před odletem funguje úplně v jiném režimu. Proč si tedy ještě toho stresu přidávat. Před expedicí chci mít vždy vše s předstihem vyřešené. To se někdy podaří a jindy naopak ne. Ale to k tomu patří. 😊

Je nutná před takto obtížném výstupu i nějaká speciální fyzická a psychická příprava?
Celý život jsem sportoval, dělal sport na vrcholové úrovni, a tak je pro mě pohyb a trénink přirozenou záležitostí, bez které se neobejdu. Mám jednoduché pravidlo, a to hlavně něco dělat. V mém případě je to trénink na každodenní bázi. Ať už lezení, běh, posilování, také si občas dopřeju i kompenzaci ve formě masáže. Skrz zdravotní komplikace po předešlé expedici jsem poslední 4 měsíce před odletem navštěvoval tradiční čínskou medicínu. Standardně to mám tak, že ve všední dny trénuji kolem domu. Skalky nemám daleko a na dlouhé běhy v kopcích taky ne. O víkendu pak vyrážíme za lezením (vícedélky, mixy a ledy v zimě) a na skialp do hor s mým parťákem. Na trénink kladu velký důraz. Nejlepším trénink je však za mě příprava v horách. Ať už co se týče fyzické, psychické nebo technické přípravy. Nikde jinde ten pohyb nenatrénuji a nejsem schopen napodobit. A hlavně jsem tam rád. Takže si tu dřinu, když teda musíme zabrat, užívám.

Co Vám osobně přináší zdolávání nejvyšších hor světa?
Víc dřiny než radosti 😊. Na to nahoře není prostor. Ale to je otázka, kterou se sebe ptám taktéž a hory, to je na celý život a myslím si, že to budeme do hloubky poznávat celý život. Určitě mi to však dává nezapomenutelné zážitky, které až doma v klidu vstřebávám. Osobně mi to však dává pohled na mě jako člověka, kdy mnohdy musím bojovat sám se sebou, se svými strachy, problémy a jsou to okamžiky, kdy sám sebe poznávám. Kdy mě hory formují.

Proč jste se rozhodl pro výstup bez umělého kyslíku a výškových nosičů? Jak je takový výstup náročný ve srovnání s výstupem s kyslíkem a nosiči?
Já vždy říkám, že jsem z Česka a tady to tak prostě je. Na horolezectví mám rád, že je svobodné. Každý ho může dělat, jak uzná za vhodné. Avšak jsou mantinely, které by se neměly překračovat, ať už ohrožení života svého nebo druhých. Tady potkávám spoustu vysokohorských turistů s veškerou podporou a je to čím dál populárnější. Pro spoustu lidí se to stalo trendem. Lézt na Everest a podobně z C2 za použití kyslíků.

Já to neodsuzuji, ale je to pro mě něco, jako kdybych použil doping. Jako bych jel Tour de France na elektrokole nebo například použil Epo. Lézt na osmitisícovky v dnešní době má do toho pravého alpinismu daleko. Ten si užíváme na nižších kopcích, kde opravdu lezeme. Ale pochopil jsem, že ty nejvyšší hory jsou úplně jiný svět, kde musím zmobilizovat veškeré své síly a um. Jednoduše řečeno to, co jsem se naučil v nižších horách při těžších výstupech pak tady zužitkuji. Nedělám to pro lajky na sociálních sítích, ale pro sebe. Jednoduše proto, že to miluji. Při výstupu je pak zajímavé sledovat, co se odehrává s tělem a psychikou, obzvlášť, když lezu sám. Je to pro mě sport, a tak k tomu přistupuji.

Ten rozdíl ve výstupu s kyslíkem a bez je obrovský. Je to jiný sport. Sám jsem nikdy kyslík nepoužil a ani nezkusil. Ale potkal jsem se letos s člověkem, který je světovou špičkou dlouhodobě. Má na kontě všech 14 osmitisícovek bez kyslíku, spoustu prvovýstupů a z osobních důvodů byl letos opět na Makalu, ale dal si to lehce za využití kyslíku od cca 8 200 metrů.

Standardně lidé používají kyslík od cca 7 000 metrů. Poté, když jsme se bavili, řekl „tak jsem si to užil“. Myšleno, že měl prostor se rozhlédnout kolem sebe a vychutnat si tu krásu, co matička příroda stvořila. Bez kyslíku speciálně od 8 100, 8 200 metrů se jen dívám pod sebe. Počítám každý krok. Udělám jeden, 10x se musím nadechnout. Udělám dva, vím, že třetí už neudělám a musím se až 30x nadechnout. Neustále kontroluji své tělo. Bez kyslíku tělo mnohem rychleji při těch teplotách, které tam panují, prochladá. Proto musím stoprocentně vědět, že mám síly i na sestup. Jak si jednou sednu, už nemusím vstát. Proto jsem říkal, že výstup na vrchol je pak více dřiny než radosti. Sám sebe musím mít pod naprostou kontrolou každou sekundu. Od 7 500 do 8 200 je to těžké. Od 8 200, 8 300 metrů je to jiný svět. Čas plyne strašně rychle a člověk je jak ze zpomaleného filmu. Po cestě dolů jsem měl slyšiny, které po překročení určité výšky přestaly. Ale mozek nemá kyslík. Je ho tam 30 % a to ještě ne všechen zužitkujeme. Mozek si pak vytváří vlastní realitu.

Co se nosičů týče, dělají za lidi vše. Nesou jim vybavení, vše chystají ve výškových táborech, vaří jim. Klient tak přijde do stanu, jen si lehne a nemusí dělat nic. Tohle všechno já musím udělat sám. Vytáhnout věci nahoru, případně vykopat plochu pro stan, postavit ho… Celý den vařím vodu, snažím se do sebe dostat trochu jídla. A to potom od 7 500 metrů výše není nic jednoduchého, když vím, že za den musím vypít litry vody a jíst, aby tělo fungovalo. A ano to mnohdy úplně nejde, tak je to boj. Ale vím, že musím.

Jakým komplikacím a obtížím jste musel při letošním výstupu na vrchol hory Makalu čelit? Jaké pro Vás byly nejtěžší okamžiky?
Snažím se tomu vždy vyvarovat, ale můžeme být sebe líp připraveni, hora má však svá pravidla. Letošní rok byl z hlediska podmínek dobrý. Měli jsme štěstí. Zásadní komplikace pro mě byla ještě než jsem začal aklimatizaci, kdy jsem onemocněl a musel jsem dolů do údolí, abych se vyléčil. Vzhledem k druhu onemocnění to nebylo úplně příjemné a samozřejmě to byl i velký nápor na psychiku, se kterou jsem se musel poprat stejně jako s nemocí. Nezbylo nic jiného než to přijmout a zkusit. A ono to šlo.

Přestože podmínky na kopci byly dobré, zásadním problémem bylo počasí. Konkrétně silný vítr, který mě provázel během aklimatizace i během samotného vrcholového výstupu. Ideální bez kyslíku je, když je azuro a bezvětří. Vítr maximálně do 20 km/h. Tak to ovšem úplně nebylo. Zásadně se změnilo počasí při sestupu, kdy už z vrcholu jsem měl nulovou viditelnost a vítr sílil. Mnohdy poryvy větrů, že to se mnou zamávalo jak s hadrovým panáčkem. Měl jsem strach, ale věděl jsem, že musím najít ostatní, co byli na vrcholu přede mnou a dostat se zpět do C3. Místo poklidného sestupu z toho byl slušný boj o to, abychom se dostali zpět. Společně jsme hledali cestu na rozlehlém ledovcovém platu ve výšce mezi 7 500 a 8 200 metry. Byl jsem zmrzlý, obalený ledem, ale věděl jsem, že musím pokračovat. Každý poryv v obličeji bolel a nic jsem neviděl. S přicházející tmou se to násobí. Nakonec jsem se dostal zpět do stanu o půl 11 v noci po 24 hodinách. Ani v ten moment nemá člověk vyhráno. Mnoho lidí zemře ve stanu na vyčerpání po vrcholu. Když jsem míjel lidské torzo, moc dobře jsem si to uvědomoval. Dokud tedy nejsem zpět v základním táboře, dělám maximum, abych přežil.

Většina běžných lidí se na vrchol takto vysoké hory nikdy nepodívá. Můžete nám přiblížit, jaké panují na vrcholu Makalu podmínky (např. venkovní teplota, množství kyslíku, vítr, vrstva sněhu apod.)?
Je to nehostinné místo, kde radost je zmrzlá a schovaná někde hodně hluboko. Teploty se pohybují kolem -30 °C a kyslíku je tam kolem 30 %. Když k tomu foukne vítr, je to pak pěkná divočina. Když však ale vyjde počasí jak z katalogu, může se z toho stát na pár okamžiků i příjemné a krásné místo. Jinak je to jen sníh, led a skála. Led starý a extrémně tvrdý tzv. blue ice. Výška je to zásadní. Je potřeba si uvědomit, že jsme takřka v 8 500 metrech a člověk v této výše bez kyslíku nedokáže fungovat dlouho. To je něco, co je třeba mít neustále na paměti. Dole je potom prostor na to si to užít.😊